K jaké budoucnosti my lidi směřujeme, nevíme. Můžeme se jenom dohadovat a psát o tom třeba dystopické povídky. Ty od Joa Nesbøho jsou obzvlášť povedené, mají několik rozměrů a hluboký ponor do lidských emocí. A mně se líbí, že ve vší té bídě, o které vypráví, vždycky najde kapku optimismu. Tradiční společnost se sesunula na hromadu a na jejích troskách klíčí semínko naděje. Ale pro jedno semínko samozřejmě nelze přehlížet ty varovné trosky. Ty jsou v zásadě depresotvorné. Nic to ale nemění na tom, že povídky jsou to originální a skvěle vystavěné i vypointované.
Jakmile má ale k popsání víc stran, je to ten pro mě ten pravý Nesbø, což si s velkou chutí potvrzuji o posledního Harryho Holea, kterého právě čtu.