Marshmallow test je starý snad jako psychologie sama. Studuje sebekontrolu na základě testu na dětech (no hlavně, že ne na zvířatech, to by bylo krutý…). Testované děti dostaly na výběr mezi tím, jestli si vezmou jeden bonbon teď, nebo dva za dvacet minut. Když vydrží čekat (bez možnosti jakéhokoliv vnějšího rozptýlení). A světe div se (a ty se spíš nedivíš), ty, co čekat vydržely, byly v dospělosti mnohem úspěšnější.
Základní informací z knihy pro mě je, že v mozku máme dva neurální systémy, které vyhodnocují možnosti volby uspokojení – okamžitého nebo odloženého. O tom, kdo umí dobře používat ten odložený (studený) často říkáme, že má silnou vůli (je racionální, přemýšlivý). Tomu okamžitému se říká také horký a to mluví samo za sebe (je impulzivní – kdyby to samo za sebe zase až tak nemluvilo). Řídí se čistě smysly – ta kobliha tak voní, ten svetr je tak hezkej,… Zajímavé je, že když funguje jeden ze systémů, druhý je v pozadí. Pokud tedy chceme něčeho dosáhnout, je potřeba fungovat v odloženém systému. Proč to tak je a jak takovou sebekontrolu aplikovat, se dočtete v knížce.
Ale kdyby se vám nechtělo, mám tady pro vás několik načerpaných tipů:

• v kritické chvíli si zkuste představit, jak by se na vašem místě zachoval někdo jiný (např. „Jiřina by ten dortík určitě odmítla, i proto zhubla deset kilo.”)
• mějte plán, jak odolat momentálnímu pokušení – jmenuje se „jestliže-pak” (např. „Jestliže dostanu chuť na zmrzlinu, pak se podívám na svou „tlustou” fotku a radši si to rozmyslím.”)
• nastavte si mozek (tohle už nějaký čas úspěšně aplikuju – ze svého jídelníčku jsem třeba vyškrtla několik „laskomin” tím, že jsem sebe sama přesvědčila, že smrdí. A něco tak nechutnýho přece nebudu jíst…)