Delphine de Vigan patří mezi mé nejmilejší současné autorky. Ještě jsem od ní ale nepřečetla vše a zatímco tu píšu o Poutech, v knihkupectvích už nějaký čas leží její nová kniha – Vděk.
Ale zpátky do Pout – krátké a emocionálně nabité příběhy dvou teenagerů a dvou dospělých hrdinek jsou určitými zástupci „pout“, která si mezi sebou my lidi vytváříme.
„Když se k ní vrací po týdnu stráveném u otce, teprve až když hodí věci do koše na špinavé prádlo a osprchuje se, až když na sobě zklikviduje veškeré stopy nepřítele, může před ni předstoupit. A pokaždé, přesně v tu chvíli, by se k ní chtěl přiblížit a potichu se jí ke všemu přiznat.” – tak to je Theo, připoutaný k otci, kterého se mu stěží daří držet těsně nad hladinou a k matce, která s nepodařeným manželem odstřihla i syna. A tak si našel za spojence alkohol, který mu ta těsná pouta pomáhá trochu uvolnit.
„Ne, já děti nemám, ale nosím v sobě všechny ty, co jsem neměla, podívej, jak tančí v rytmu mých kroků, nepřejí si nic jiného, než být kolíbané, podívej na tu lásku, nastřádanou ve mně a proměněnou ve zlaté pruty, podívej na tu energii, kterou jsem nevydala a mám ji stále na rozdávání, podívej na tu moji naivní a divošskou zvídavost a chuť na všechno, podívej na to děcko, které jsem zůstala já sama, protože jsem se nestala matkou, anebo právě díky tomu.” – a tahle pasáž možná vysvětluje, proč se Hélène stará o své žáky víc, než se od učitelky vyžaduje a možná i sluší.
„Jsem vadnou součástkou, zakamuflovanou v jakémsi měšťáckém soustrojí, které funguje už od pradávna. Jsem zrnkem písku, které skřípe v mašině, kapkou vody, co nedopatřením stekla do benzínové nádrže, černou ovcí, přestrojenou za domácí puťku. Příčinou té pohromy je moje přetvářka.” – a to je Cécile. Připoutaná k muži z vyšší sociální vrstvy, kterému se dokonale přizpůsobila, až popřela sebe samu. Jenže zjistí, že se v tomhle vztahu nepřetvařuje jediná. Její uhlazený, dokonalý muž má totiž své uboze-agresivní internetové alter ego.
Poslední hlavní hrdina – Mathis – je pak jakýmsi křehkým pojítkem mezi nimi. Dokud se všechno nerozpadne… Některá pouta zkrátka nejde držte věčně.

Olga Stehlíková v doslovu knihy píše, že jde o náčrt příběhu a je na čtenáři a jeho schopnosti imaginace a bohatosti jeho emocionálního mikrokosmu, aby si ho doskládal. To je zřejmě jedna z věcí, která mě na de Vigan baví, vedle její výborné psychologie postav a schopnosti psát pod povrchem a čtivě zároveň.