Tak tohle nešlo jinak. Vážně to muselo být. Citát z knihy_ Válka umění,_ o které je tenhle článek, mě dostal natolik, že jsem ho musela použít v titulku. A nejde ani tak o to, jak šokující ta věta je. Jde o to v představách úplně hmatatelné gusto, s jakým by člověk tu větu rád pronesl. Kdyby porazil Odpor, hlavního „hrdinu” knihy.

Vždycky, když beru do ruky nějakou rozvojovou knihu, říkám si, že tahle je vážně poslední. _„Teď se sebereš, přestaneš o tom číst a začneš něco dělat,” _křičím na sebe. Ale jsem na sebe zbytečně přísná, „něco” samozřejmě dělám. Teď třeba píšu o tom, co jsem přečetla. To by zatím stačilo, ne?

Takže, Válka umění…

Ta knížka je jako by někdo strčil ruku do vaší duše a vytáhl ven všechny vaše negativní pocity. A pak vám řekl, že to je v pohodě, že je tam sice zase vrátí, ale vy si je můžete mezitím prohlédnout, abyste viděli, že to jsou vlastně jenom „malé věci”, které zvládnete a které vás nemůžou zastavit. I když se proti nim jenom rozejdete, popraskají vám pod podrážkami jako měchýře z vánočního kapra.
A pak ty negativní emoce a strachy autor knížky, Steven Pressfield, popisuje a učí vás, jak se jich přestat bát. A říká jim „Odpor” – což je vlastně to, co stojí mezi vaší přítomností a vysněným životem. A tím může být vlastně cokoliv, třeba poslání „chovat poštovní holuby”.

Kapitole o Jungovi

Moje oblíbená kapitola z knihy je ta o Jungovi. Mám ho ráda, jeho teorie mi dávají smysl. Pressfield tvrdí, že Jungovo „Ego – vědomé já” je sídlo Odporu a „Bytostné já – nevědomí, sféra duše” je místem našeho poslání. Podle něj se nerodíme s neomezeným množstvím voleb, nemůžeme být čímkoliv nás napadne, máme úkol, který musíme naplnit, a tím je pak naplněné i naše „Bytostné já”. Někteří lidé přirozeně více inklinují k „Bytostnému já”, cítí, že jejich „Ego” něco přesahuje. Na druhou stranu ten, kdo je stále přítomný v „Egu”, nemůže pochopit „Bytostné já”, a proto se mu často vysmívá. „Ego” si totiž přeje, aby vše zůstalo, tak jak je, staví kolem sebe hranice, odmítá změnu a pokrok.
Osobně nejsem se svým „Bytostným já” až v tak těsném kontaktu, jak by se mi líbilo, takže něco z knihy už je za hranicí toho, co jsem aktuálně schopná pochopit. Přesto to nezavrhuju. A i to je součást nějakého duševního zrání.
A žití ve svém „Bytostném já” je vlastně to umění, o které v knize jde především.

Střípky postřehů

Bavila mě ještě jedna věc. A to skutečnost že autor tohoto jednoznačného bestselleru a pro řadu lidí zlomové knihy, byl častokrát velmi neúspěšný. Psal příšerné, neúspěšné scénáře, ale nikdy to nevzdal, našel postupně své místo a válčil dál. Porazil Odpor a mohl tak říct tu skvělou větu z titulku článku.

A vlastně ještě jedna věc. Autor doporučuje, abychom se u každé své činnosti ptali: „Kdybych byl posledním člověkem na planetě, dělal bych to i nadále?” Je to otázka po tom, jestli se chováme „hierarchicky” nebo „teritoriálně”. Když se chováme hierarchicky, odvozujeme svou hodnotu od těch, kdo jsou nad námi či pod námi v této hierarchii. Když teritoriálně, odvozujeme ji od svého místa ve Vesmíru, svého osobního teritoria či „Bytostného já”.

Proto se ptám sebe sama, když píšu tuhle „recenzi“. Psala bych ji dál, i kdybych věděla, že nebude nikdo, kdo by ji četl?
Pomiňme praktickou skutečnost, že bych jako poslední člověk na planetě byla pravděpodobně bez elektřiny. Ale zvládám si ho představit jako plně funkční svět, jenom bez lidí.
A víte co? Psala. Píšu to totiž proto, že se mi chce. Baví mě to, třídím si myšlenky, v něčem se zlepšuju. Na hierarchii kašlu, vždyť ten můj Čtenářky deník nemá ani sociální sítě, neřekla jsem o něm nikomu, žádné vnější výhody mi z něj neplynou. Je to jasně moje teritorium.
Jaké činnosti bych tedy vypustila? Co bych přestala dělat? Uklízet? Používat make-up? Holit si nohy? Vlastně ani to ne. A je to pro mě radostné zjištění, že většina věcí, co dělám, dělám pro svůj dobrý pocit. Že jsem zkrátka teritoriální ženou. V hierarchickém světě.