Umberta Eca čtu moc ráda, i když mu často úplně nerozumím. Ale beru to jako prostor pro můj intelektuální růst. Ono se to totiž někde usadí, dozraje a jednou možná pochopím víc.
Na můj vkus je v téhle knížce moc sémiotiky (óóó jaký div, když je autor zvučný sémiolog) a tu já úplně nechápu a stavím se k ní trochu odmítavě. Tenhle postoj často zaujímám právě k věcem, které nejsem schopná pochopit. Ale až jednoho dne objevím smysl sémiotických úvah pro kvalitu lidského bytí, z toho postoje uhnu. Dozraju. A pak si možná tuhle knížku přečtu znovu a tentokrát nepřeskočím posledních patnáct stran třetí kapitoly, která je jasnou lekcí téhle vědy.
Nejvíc se mi naopak líbila kapitola, ve které se Eco vyznává ze své lásky k seznamům. Jako se obvykle člověk raduje, když narazí na něco, co sdílí s člověkem, kterého adoruje.
A také část o pravdách – její závěr zní: fiktivní skutečnosti jsou často méně zpochybnitelné než encyklopedické. Pravděpodobně totiž míň lidí zpochybňuje skutečnosti oblíbeného románu, než třeba holokaust.
A zatímco Stephen King radí budoucím spisovatelům: vymyslete jenom situaci, umístěte do ní dvě postavy, ony už budou vědět, co dělat, vy to pouze zaznamenávejte. Eco na to jde vědecky a naopak radí: když si člověk naplánuje naprosto detailní narativní svět, slova vhodná pro tento svět už přijdou sama.