Když jsem jako dítě slyšela o psovi ve vesmíru, myslela jsem si, že Lajka tu raketu řídila. Doslova. Pamatuju si máloco, ale ten zmatek v mojí hlavě, kdy jsem se snažila vysvětlit sama sobě, jak pes může řídit vesmírnou raketu, mi v paměti zůstal.
U komiksu Nicka Abadzise jsem si konečně po letech ujasnila, jak to celé s Lajkou a jejím letem bylo. Ne, že bych až doteď žila s představou, jak Lajka sedí u ovládacího pultu rakety, mačká tlačítka a hlídá údaje na displejích…
Vedle ujasnění si některých historických faktů mi knížka otevřela přemýšlení o velikosti a zanechání stop. Co stojí za to tomu obětovat? Život psa? Nebo víc? Nebo i ten pes je moc? Takže za mě je ta knížka hlavně o tomhle tématu.
A na stránce s věnováním se mi líbilo volné místo s textem “Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se mu a tady má kousek místa a může se sem zapsat.”