Dárci – skupina mladých lidí žijících odděleně od zbytku světa se v internátní škole připravuje na svůj životní úděl.
Co je tím údělem jsem se dozvěděla až za polovinou knížky a pro mě zdlouhavé a místy až nudné vyprávění hlavní hrdinky tím dostalo jakýs takýs dystopický smysl. Pak už mi to tak nudné nepřišlo, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu nejen nesympatií k hlavní hrdince, ale i plochosti a nevyužitého potenciálu pro větší literární bombu. A pak jsem se pročetla i doslovem a to byla jasná zpráva o tom, že svým způsobem je ta knížka geniální a že se ty Nobelovy ceny za literaturu přeci jenom neudělují namátkově. V doslovu se totiž dočtete o autorově záměru popisovat svět pouze tak, jak ho vnímá hrdina knihy (včetně tomu odpovídajícímu literárnímu stylu), o snaze pouze navozovat představy a nepromítat do příběhu své vidění světa. A to klobouk dolů, protože udržet tyhle tendence na uzdě je vlastně vzácný a nesnadný a čistý, nepozérský.
Tak se mým úvodním znuděným výrazem nenechte odradit. I pokud tenhle styl vyprávění není vaším oblíbeným, nějaké nové obzory a pohledy na svět se vám určitě otevřou. A čtěte ty doslovy, minimálně proto, že se dozvíte, jak nad knížkou přemýšlejí jiní.