Ňuf, ňuf ňuf, já bych toho Høega nejradši vzala a poňufala. Snad to nezní moc eroticky. Ňufám ho zkrátka za tu radost, která ke mně z jeho knížek prostupuje, i když ten příběh obvykle úplně radostný není. Ale je to stylový a jinačí, a to já ráda. Tentokrát se po stránkách jeho knihy prohání vědkyně Susan. A musím uznat, že „něco na té Susan je“, prohání se doslova jako buldozer. Dávno jsem nečetla knihu s hlavní hrdinkou, která by byla ve svém snažení tak vytrvalá a bezhraniční. Není divu, snaží se zachránit sebe a hlavně svou rodinu před vězením. Ani tady nejde tolik o to, co provedli, to je spíš poznámka na okraj, spíš o to, že Susan má schopnost ocenitelnou tajnými službami – lidé jsou v její přítomnosti upřímní. A tak se dozvídáme leccos. A i když jsem si už místa začala říkat, že se nějak dlouho nedozvídám, o co tady vůbec komu jde, užívala jsem si tu jazykovou a vypravěčskou radost a způsob vědeckého nazírání na zdánlivě obyčejné věci.
Anotace knihy tvrdí, že jde o skandinávskou kriminálku, jak má být, ale to se můžete seknout v očekávání, je to spíš Peter Høeg, jak má být. K poňufání.
„Kolem stolu je teď naprosté ticho. Ve všech rodinách mají kontaminovaná území se zakopaným starým odpadem, radioaktivními izotopy nebo kostlivci se zbytky tkání. Všichni se jim vyhýbáme, ze zdvořilosti či ze strachu, nebo protože to je neproveditelné, vyčistit celý život, rozebrat ho a projet jednotlivé díly autoklávem.“