Již pátý díl legendárních Oprásků prochází několika staletími českých dějin a „zkrášluje“ příběhy poztaf od Horymíra přes Bedřicha Smetanu až třeba po Jana Masaryka.
Vedle smíchu jsem si při čtení popřemýšlela o zkomolené češtině, která je kontroverzním prvkem díla vzbuzující vášně. Brát dějiny s humorem je jedna věc, ale „prznění“ českého jazyka už je pro někoho neúnosné. Mně to nevadí, důležitější je pro mě ten vtip příběhu a kresby, než zkomolená slova. I když bych si uměla Opráski představit i s běžnou češtinou, na humoru by jim to neubralo. Ale u tohohle dílu mi došlo, že ty zkomoleniny mají jednu nespornou výhodu – je složitější je číst a to vede k větší pozornosti a taky zapamatování si (vědecký fakt). Jestli to byl autorův záměr, netuším. Vždyť já sakra pořád ještě nevím, kdo tím autorem Oprásků vůbec je…