V Praze žijící Polák napsal knížku Pepíci a pak i tady tuhle. Pepíky jsem zatím nečetla, ale udělám to. Proč? Protože knihy od Poláků, kteří mají rádi naši zem, mám zase ráda já – Szczygiela a teď i Surosze. Je až zarážející, co všechno o nás vědí. Ale to není ten hlavní důvod. Nejvíc oceňuju, jak umí vzít nějaký osobní příběh a zasadit ho do kontextu doby. To jsou pak úplně jiné rozměry vyprávění o historii. Když čtete třeba o farářce Petře Šáchové, dozvíte se i o situaci církve v dobách normalizace, s Miloslavou Legnerovou se zase podíváte na osud Čechů, kteří přesídlili na Volyň. Věru Čáslavskou a Adinu Mandlovou vám do souvislostí asi zasazovat nemusím, ale i v notoricky známých případech získáte často nové perspektivy. Takových příběhů je v knížce osm a všechny si rozhodně zaslouží žít v našich pamětích dál. Hlavně proto, aby se podobné osudy zase neopakovaly…