„Takhle to vzdát, to by bylo moc jednoduché. Možná už vyzkoušela úplně všechno. Ještě ale zbývalo zkusit nemožné.”
A tak to hlavní hrdinka Providencie udělá, vznese se do vzduchu a doletí v bikinách z Paříže do Marakéše, aby zachránila svou adoptivní dceru Zaheru trpící cystickou fibrózou. Ano, je to ta holčička, která spolka mrak. Originální, že? Francouzka, která lítá. Marocká holčička, která polyká mraky. Stejně neotřelý je i literární styl – kreativní, vtipný. Místy tedy zbytečně moc, se sklony k prvoplánovosti vyvolané třetím plánem… Některé vtípky a kudrlinky už tam jsou možná navíc. Já ale miluju trhlej styl, takže těch pár úletů za mě bylo snadno odpuštěno. Obecně je to totiž moc hezky odvyprávěný krásný magický příběh. S velmi překvapujícím koncem. I když vlastně ani tolik ne, zkrátka se vrátíte z oblaků zpátky na zem. Jak už to na koncích knížek bývá.
„Člověk by měl mít vždycky v kapse tibetského mnicha pro případ nutnosti, deprese, krize víry nebo nedostatku sebevědomí.” Ano, taky bych ho chtěla…