Zatímco jsem si při čtení prvních povídek plula na obláčku nadšení a občas se smála tak, že jsem se musela přidržovat jeho naducaných okrajů, ten pád v podobě rozčílení stejně přišel.
Na vině byly povídky plné stereotypů vůči ženám, místy až nechutných, dnes by byly považovány minimálně za sexistické.
Od Čapků zkrátka nečekáte řeči jak od soudobých incelů. I přestože jsou zabalené do květnatých vět, nemůžete se ubránit dojmu, že takové fráze psal nějakej nadrženej, ale ženami nechtěnej pitomec.
Ale promíjím jim to, dnes by to takhle určitě nenapsali. A je to pro mě vlastně další důvod ocenit společenský vývoj a taky dnešní tendence k větší korektnosti (často tolik kritizované).
Co mě ale u Čapků nepřestane udivovat je jejich bezbřehá fantazie a taky to obrovské množství znalostí, pro které se ve své době mohli vydávat tak maximálně do svých hlav nebo do knih. O to vzácnější dojem tohle dílo jako celek vyvolává.