Knihy o psaní jsou můj fetiš. Čtu jich hodně a doufám, že mě jednoho dne inspirují a zároveň začnou nudit natolik, že to přetavím v něco hodnotného, složeného ze slov. Hezky složeného.
Ray Bradbury je eFeF – fantasta a filozof. To, co píše o psaní, je hodně osvěžující v záplavě všech těch pouček – kolik znaků kde psát, po jakých krocích postupovat a jak dělat rešerše. Bradburyho eseje o psaní jsou hlavně o radosti ze psaní, o fantazii, o dětském pohledu na svět a jeho problémy.
Hodně mě to bavilo i poučilo. A naučila jsem se i nové slovo: katafrakt (je to těžce ozbrojený a obrněný jezdec, ha!).

Mám i citát:
“Doufám, že od nynějška zůstanu povždy vnímavý a budu vzdělávat sám sebe, jak nejlépe umím. Ale pokud se tohle nepodaří, obrátím se v budoucnu s úlevou na svou tajemnou mysl, abych zjistil, čeho si všímala, když já si myslel, že se tentokrát ulejvám.”
Tohle se mi hodně líbilo. Klasická rada pro psavce zní “všechno si zapisujte” a mně to vůbec nejde. Takže mě potěšilo, že Bradbury tvrdí, že stačí spoléhat se na podvědomí, které samo dobře ví, kdy nám kterou skrytou vzpomínku odhalit a hodit do cesty klávesnici.

A další věc, co mě potěšila, je, že to, co se děje v našem dětství je zásadní, přestože to v dospělosti bereme jako neškodné dětské záliby. Bradbury radí uchovat si dětské vášně a z nich pak čerpat při psaní. On například miloval kouzelníky, cirkus a dinosaury. A všechny průlomové věci, které napsal, se těch témat dotýkaly.
Já nad tím přemýšlela a mám v paměti na tohle téma uložené piráty a jiné námořníky, astronauty, Sherlocka Holmese. A je fakt, že pokud mi tahle témata přimícháte do filmu nebo knihy, máte mě na udičce.