Ze Smrtící bílé od Roberta Galbraitha se tak trochu vyklubala „Smrtící dlouhá“. Sedm set stran – není to moc, Antone Pavloviči? To bych mohla mít v duši hned několik dalších příběhů. A tak snad ve vesmíru zbyla i nějaká slova pro tenhle článek. Bojím se, bojím, že jich ale moc nemám.
Začneme třeba slovy chvály
Jsem jenom jednou z dlouhé řady čtenářek a čtenářů, co se až v dospělém věku zaláskovali do Harryho Pottera. Celkem logicky jsem tedy musela později přejít na detektivní řadu, kterou píše J. K. Rowlingová pod svým mužským pseudonymem. A vlastně mě i tahle série baví, i když to tak podle úvodu asi nevypadá. Proč?
- Kvůli dvojici hlavních hrdinů. Cormoran Strike a Robin Ellacottová – ráda s nimi trávím čas, protože jsou dost nekonvenční a mají zápal pro věc. I když, kdo by chtěl číst o detektivech, které jejich práce nudí? Pro literární variantu téhle profese je to asi nutná věc…
- Kvůli Londýnu. Baví mě procházet se s hrdiny románu ulicemi Londýna. Dokonce jsem si některá neznámá místa hledala na satelitní mapě, což často nedělám.
Na druhou stranu
- Je to málo detektivka. Vedle vyšetřování údajné vraždy dítěte a rozpřádání temných tajemství z vyšších pater společenského žebříčku se spousta času a stran vyplýtvá na vztahy hlavních postav. Něco se zbytečně natahuje a zhutnění by vážně pomohlo. Nicméně právě vztahy mi na konci minulého svazku (Ve službách zla) vytvořily Šeherezádin efekt. Víc než dva roky jsem ten závěr nosila v hlavě a vážně jsem byla zvědavá, co přesně naznačoval a kam se vyprávění posune. To se mi stane málokdy.
- U posledních stran jsem se přistihla, jak žalostně hledám nějaký citát, který by tomuhle článku zajistil slušný počet slov. Ale v těch větách bohužel nebylo nic natolik hlubokého, aby se to prohrabalo až k citování. Určitě jste už pochopili, že jsem vlastně fanynka J. K. R., takže tohle není žádný útok ze zálohy… ale její literární styl je tak trošku intelektuální slabota. Holt jenom na něm, na filozofování a hluboké pravdě to čtení vždycky nestojí.
Závěrečný verdikt: čtu to ráda, ale cestou snadno sbírám věci, co mě štvou a je mi to celý občas málo napínavý.
