Další kousek do tak trochu kontroverzní série knih. Dlouhá řada čtenářů je miluje, ti z opačného pólu si myslí, že autor przní češtinu, a že to vlastně není obsahově zas až taková sláva.
Mně ta zkomolená slova nevadí, stejně je čtu tak, že si je automaticky přepínám na běžné výrazy. Takže „ževlička” – hlavní hrdinka tohoto dílu je pro mě normální želvičkou. A její „dididi” jsme si s mužem fakt oblíbili. Hlavně tedy on. Když mě chce popohnat, slýchám „dididi” teď častěji než původně oblíbené italské „fa fretta”.
Občas narazím na hranice mých historických znalostí a nepochopím vtip příběhu. Ale i díky tomu, že si to pak většinou dohledám, se to s každým dalším dílem stává méně často. Takže Viva Jaz! Jenže, kdo to sakra je? Autor se totiž už od prvního dílu skrývá za maskou a přezdívkou…