Z Fakt o Finsku jsem byla nejdřív nadšená, později na rozpacích. Takže jsem se téměř vzápětí pustila do další z knih Erlanda Loeho. Zní to logicky, co? A tuhle knížku jsem si zamilovala od začátku do konce, neotrávila mě jediná věta.
Upřímně řečeno, dost se mi trefila do období, kdy bych se nejradši dala na poustevničení. Ale na to, abych se, stejně jako hlavní hrdina, vydala do lesa a sama tam žila ve stanu, mám strach. Ze tmy, z hladu, ze zimy. A taky z exekutorů. A z losů. Proč z losů? Protože právě s mládětem losa Doppler ve svém dobrovolném vyhnanství žije. Zjistí totiž, že nesnáší lidi a píli a chce se od toho všeho distancovat. Od lidí, i od píle. Která s těmi lidmi tak nějak souvisí. Ale postupně se to trochu šmodrchá a taky se ukazuje, že Doppler je sice krajně svérázný, ale mnohem přátelštější, než by se mohlo zdát. Jenom je toho na něj moc. Potřebuje jednoduchý život. Stejně jako ho v určitém životním období potřebuje velká část z nás. A je to vlastně hrdinství, protože schopnost být sám se sebou není kupodivu vůbec samozřejmá věc.
Bonusem k zajímavému příběhu je pak Loeho originální vyjadřovací styl.
„V časech dobrých i zlých, zaznělo na naší svatbě. Problém je v tom, že tentýž den může být pro jednoho dobrý a pro druhého zlý.”
„Chceme se za každou cenu vyhnout nudě, ale mně začíná docházet, že se nudím rád. Nuda se podceňuje. Říkám Gregusovi, že mám v plánu nudit se tak dlouho, dokud nezačnu být šťastný.”
„Tady ten chudák pravičák sbíral pozemské statky a ochraňoval po celý život stávající pořádky, a pak se najednou zhroutí, aniž by ho někdo v jeho houfu zachytil a pomohl mu.”