Proč? Knížka byla slušně napsaná, měla hezký příběh, odehrávala se na zajímavém soustroví (fiktivní Doggerland ležící mezi Británií a Dánskem), ale žádná postava mě úplně neokouzlila, nebyla jsem napjatá, nic mě nevzrušilo, nic mi nepřišlo originální… Jenže pak se to celé otočilo vzhůru nohama. Chvíli před rozuzlením mi docvaklo, jak je to vlastně celé originální a zajímavě vymyšlené. A bylo to skutečně tak. Konečný dojem je tedy výrazně jiný, než kdybych to měla hodnotit někde v půlce.
Hlavní hrdinka, policajtka před padesátkou, poznamenaná osobní tragédií a asi i samotou čelí v příběhu řádně šovinistickým kolegům, nepřízni počasí a i nutkání zaměřit se ve vyšetřování na několik desítek let vychladlou stopu, kterou ostatní odmítají. A právě to je ta „velká chyba”. Ale pro koho? Pro ni, nebo pro ta „mača” z policejní stanice? Navíc se jako „velká chyba” hned v úvodu příběhu jeví spíš skutečnost, že s jedním z nich (a to přímo se svým nadřízeným) stráví noc v hotelu. Noc, kdy celý ostrov slaví na ústřicových slavnostech, a která končí vraždou šéfovy exmanželky. Hezky zamotaný úvod, pak dlouhé klidné vody a nakonec rozbouřený překvapivý závěr.
Asi si pak přečtu i další díl, přestože před dvě stě stranami bych to zásadně odmítla se slovy, že na světě je spousta mnohem lepších kriminálních příběhů a mnohem méně času na čtení, než by se mi líbilo. Ale ta potvora autorka mi na konci příběhu předhodila dva otazníky, které bych ráda rozlouskla. A taky jsem optimista a věřím, že další příběh bude mít trochu ostřejší spád.