Tentokrát se mi dostal do postele historický romantický příběh. Obvykle je nečtu, trošku mi zasmrádají červenou knihovnou. A té se vyhýbám. Ale tak, jako si tělo řekne, když mu něco chybí, řekne si i duše. Potřebovala jsem evidentně něco nenáročného. Nad čím nebudu moc přemýšlet, nebudu kombinovat, jenom číst a nasávat příběh. A to se povedlo. Jednu věc jsem si vyvrátila – nebyl to romantický příběh, druhou potvrdila – četlo se to dobře. Cramová píše hezky čtivě, bere čtenáře na zajímavé místo a předkládá mu dobré téma – příběh středověké malířky, tedy oficiálně jenom ženy, protože pro ženy se v té době neslušelo býti čímkoliv jiným než manželkou. To vše věrně, důvěrně a důvěryhodně zpracované. Já si zavzpomínala na návštěvu San Gimignana, ve kterém se příběh odehrává, a dovzdělala se trochu v morových epidemiích.