Neškodí si občas připomenout dějiny druhé poloviny 20. století (obzvlášť teď, kdy hrozí, že se nám komunisté opět rozlezou po parlamentu) – v tomto případě je to vzpomínání pohledem Řeků a Řekyň (uprchlíků, obětí i strůjců řecké občanské války). Někteří z nich tak na vlastní kůži okusí, co se ve své rodné zemi sami pokoušeli vybudovat. A některým z nich ten komunismus a jeho zločinecké praktiky i nadále připadají v pořádku. Protože lidé jsou zkrátka různí.
A to je hlavní deviza téhle knihy – perfektně vykreslené hlavní postavy, jejich příběhy, motivy, vztahy. Má poklona, tady je znát, že autorka lidem rozumí a navíc tuhle dovednost umí přetavit do čtivého literárního kousku.
Já jsem sice obecně víc na literaturu, která stojí na netradičním, bohatém a originálním jazykovém stylu, ale jsem ráda, že jsem si vystoupila z literární komfortní zóny k tomuhle jednoduše napsanému, ale obsahově nabitému kousku. A dokonce zvažuju trvalé posunutí hranic toho komfortu a plánuju vybírat si ke čtení i podobné kusy, protože ne vždy musí vítězit forma nad obsahem (a ano, někdy je to opravdu na škodu).