Tohle je jedna z knih, které mě naprosto pesimisticky utvrzují v domněnce, že izraelsko-palestinská krize nemá řešení. Protože příběh dvou hlavních hrdinů je celkem solidní metaforou pro dva tak spojené a tak rozdělené národy. Izraelka a Palestinec, kteří se seznámí na mírové konferenci, a kteří se rozhodnou začít u sebe a udělat něco s tím mírem, ve který vlastně ani sami nevěří. Každý s tím svým vlastním osudem jak s koulí na noze. Ale vážně se snaží a chtějí, i když to mezi nimi občas pořádně skřípe. A na tom nestabilním politicko-společenském základě vybudují své přátelství. Podobně vratké.
Pro mě bylo zajímavé sledovat jejich rozdílné osobnosti. On idealista, který věří, že lze překonat válečné krize a nevraživosti díky kultuře, ale který nikdy nic nedokončí, je nespolehlivý a labilní. Ona je pragmatická, nedůvěřivá, výkonná, spolehlivá, vystrašená, míň barevná ale víc pozitivní. Vlastně oheň a voda snažící se o spolupráci.
Co se mi hodně líbilo: Hlavní hrdinka si řadu let vyčítá smrt své přítelkyně. Měly se sejít v kavárně v Jeruzalémě, ona šla pozdě a kavárnu mezitím atentátník vyhodil do vzduchu. Ona se potom raději ani neschází s vdovcem po přítelkyni, protože je přesvědčená, že jí to má celé za zlé. Že si myslí, že jeho žena zemřela kvůli ní. Jednoho dne se s ním z jistého důvodu sejde a zjistí, že je jí naopak vděčný. Že jeho žena odešla s radostí, protože se těšila na setkání s ní. A to je pro něj útěcha. Je to vedlejší linka, ale pro mě krásný poselství o tom, proč nepředjímat a nevytvářet si scénáře, které nám potom zbytečně brání ve spokojenosti, harmonii a bůhví v čem ještě.
Mám i pár citací (které to tak nějak celé vystihují, shrnují a tak):
“Byl to ten důvěrně známý spor o to, kdo je v právu, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je viník a kdo nevinný.”
“Nezapomínej, že pravdu máte oba, ale on trpí víc.”
“Bude bojovat o jednotlivá slova. Co je pro mě terorista, je pro něj mučedník…tak se to mezi námi má, na tom se nedá nic změnit.”
“Člověk musí doufat v zázrak a zároveň počítat s katastrofou.”