Muriel Barbery znám už díky knize Elegance ježka. Tedy to, jak moc je dobrá (filozofka a spisovatelka), pro mě nebylo žádným překvapením. Ale znovu se mi díky ní rozum zastavil. Jak je vůbec možný, že někdo zvládne takovým způsobem popsat tak obyčejnou věc, jakou je jídlo?

Muriel Barbery to ale dokáže. Její kniha Pochoutka je knížka pro duši. Tu romanticky rozervanou, co miluje přemýšlení o velkých maličkostech.

Příběh je jednoduchý. Umírající veleúspěšný kritik jídla (Francouz) hledá tu jednu jedinou chuť. Něco (možná jedinečného, možná obyčejného), na co si nemůže vzpomenout, a tak se vydává na pouť vzpomínek. Ale času už moc nezbývá.
ON, člověk, který ochutnal všechny chutě světa, prochází předsmrtným očistcem, kdy “má něco na jazyku”, ale zaboha si nemůže vzpomenout, co to jenom je. Kombinováno s rekapitulací jeho života, hustě okořeněnou vzpomínkami lidí, kteří si nesou životem stigma spříznění s chladným a panovačným člověkem, kterého jakoby nezajímalo nic než dobré jídlo. Zdánlivě.

Muriel Barberyová filozofuje chlebem, a to nejen rozšiřuje obzor a baví, ale také chutná.

Co jsem si vypsala a proč

“Vůně lípy na sklonku dne je okouzlení, které se do vás nesmazatelně vepíše a do hlubin vašeho bytí vtiskne stopu takového štěstí, že je ani něžný červencový večer nedokáže vysvětlit.” Okamžiky, které ani neregistrujeme, nebo jsou tak prchavé, že je nedokážeme prožít, vychutnat si je. Ale jednou věcí jsem si jistá. Až to budeme opravdu umět, pak teprve budeme šťastní.

“Popravdě, čemu by měl člověk dát přednost? Žít si svůj ubohý život konformního jedince druhu homo sapiens, bezcílný, neslaný, protože člověk je příliš slabý na to, aby byl objektivní? Anebo se odhodlat až skoro k loupeži a bezmezně si užívat opojení díky někomu, kdo ví, co chce, kdo se již na svou pouť vydal, kdo zkrátka má svůj vrcholný cíl hraničící s nesmrtelností?” Krásné vysvětlení lidské touhy promluvit si, něco sdílet, vyselfíčkovat se, přátelit se s někým známým, slavným, úspěšným. Zanechat na sobě trochu toho hvězdného pelu. Dotknout se velikosti, když my sami se cítíme předurčení k malosti. Hlasuju pro variantu vydat se na cestu k vlastní velikosti (klopýtat a bloudit), spíš než paběrkovat cizí hvězdný pel a utápět se v sebeklamu vypůjčené důležitosti.