Mám ráda teplo a světlo. Přesto spousta mých oblíbených věcí pochází z mrazivého a temného severu, ze Skandinávie. Od přírody, přes design, vzdělávací systémy, po spisovatele. Třeba právě Fredrika Backmana – umí psát, má smysl pro humor a ironii, otevřenou mysl a srdce na správném místě. A na takovém základě rostou dobré a oblíbené knihy.
Po přečtení prvních stránek a seznámením se s Oveho osobností by mě nenapadlo, že je to knížka, která dává naději v lidskou dobrotu a vzájemnost. Ale přesně o tom Oveho příběh je. Na konci vidíte jeho osobu i svět jinak. Přestože si Ove po celou dobu stojí za svým. A to “jeho” je smysl pro řád a pořádek, lpění na důvěrně známém, čest, spravedlnost, integrita. A to vždy, za všech okolností a bez výjimky. Prostě takovej otravnej pedant.

Ove a Parvaneh, aneb o tom, že barvy mají různé podoby

Obvykle mě lidé lpějící na pravidlech, řádu a nepřipouštějící výjimky štvou. Ale lepší nabručenej, zamračenej, veřejným pořádkem posedlej vztekloun, než falešně se culící osoba s kudlou v kapse čekající na vaši otočku. Přestože tendujeme spíš k prvoplánovému hodnocení a necháváme se oblbovat falešnými úsměvy. Maskami, které lidi nosí pro ostatní. Ale Ove takový není. Ten má své hodnoty a co si o tom myslí ostatní, mu hlavou neběhá. Je jako cibule s větším množstvím slupek. Málokdo je ale tak vytrvalý a odolný, aby se doloupal až k dobrému nitru. Většina se rozbrečí u první až třetí vrstvy.
Jeho nová sousedka Parvaneh to ale umí. Ona vlastně byla mojí hlavní hrdinkou knihy. Pozitivní, rázná, odolná, vnímavá, přátelská. Rozená loupačka mnohoslupkatých cibulí. Hlavně díky ní začne kolem Oveho proudit život, tedy i zajímavý děj. Ona ukazuje lidem, že si Oveho můžou oblíbit.

“Lidé se jí (smrti) děsí, ale největší hrůzu mají převážně z toho, že si vezme někoho jiného než je samotné. Na smrti je nejstrašnější to, že by mohla projít kolem.”

“Čas je vůbec podivuhodná věc. Většina lidí žije pouze pro budoucnost. Pro to, co bude za pár dní, týdnů, let. K nejbolestivějším okamžikům v lidském životě patří poznání, že je člověk ve věku, kdy toho má víc za sebou než před sebou.”