Víte, co říkají stromy,
když se do lesa zakousne sekyra?
“Podívejte! Topůrko je jedním z nás!”
Zeď v Belfastu

Tak začíná příběh o IRA a jeho bojovnících. Hezky pozitivně, s nadějí a s barvou. Protože tak, jak já to čtu, je tahle kniha hlavně o tom, že nic není černobílé. V případě konfliktů, vyhraněných situací a mediálních bublin máme přirozenou tendenci postavit se na jednu stranu a přehlížet její nedostatky a přehlížet i plusy protistrany. I když si je často podvědomě uvědomujeme, jakmile se jednou rozhodneme, bojujeme za svá rozhodnutí. A to podporuje černobílé vidění světa.
Ve skutečnosti nejde o žádnou masu/stranu/skupinu, ale vždy o individuální osobnosti a jejich příběhy. A tak bychom se na svět měli dívat. Nejsou ti zlí a ti hodní. Existují různé charakteristiky, různé reakce a různá soukolí. Není nutné strkat lidi jenom do dvou šuplíků.