Mám ráda příběhy, které jsou jako skládačky. Kdy od začátku tušíte, že tam budou skrytá nějaká propojení, ale dlouho netušíte jaká. Jsou to takové malé slovní úlohy. A ty mě vždycky lákaly, a nikdy mi moc nešly. Neměla jsem na ně trpělivost. Pozornost mi utíkala od čísel a výpočtů pryč. Ale když jde o příběhy, tak to pozornost udržím. Na příběhy mám svěrač pevný.

Příběhy od Nicole Kraussové jsou jako detektivky bez vraha, tak trochu zamotané. Čtenářům předkládá složitou strukturu a hodně prostoru pro přemýšlení, hledání a třídění si nalezených myšlenek. Píše knihy, ve kterých se vždy tak trochu ztrácím a musím hledat, kde jsem se to vlastně ztratila. Občas se i nenajdu, ale právě to mě baví. Nejsem velká fanynka předvídatelných vyprávěnek.
A Kraussové Dějiny lásky vlastně patří mezi mé vůbec nejmilejší knížky.

Osoby svázané příběhem a stolem

Velký dům je kniha o starém psacím stolem se spoustou zásuvek. A každá z těch zásuvek jakoby ukrývala příběh člověka.
I struktura knihy je rozčleněna na takové zásuvky, které v různém pořadí otevíráme, zavíráme a zase se k nim vracíme, abychom si doprohlídli jejich obsah.
A v určitou dobu nám dojde, že všechny zásuvky (příběhy) patří k jednomu stolu. Přestože se u něj hrdinové nikdy nesešli. Jak by taky mohli? Nejde o stůl jídelní, ale psací. A k tomu si blbě sedá víc lidí najednou. Proto si každý žije svůj zajímavý život a o samotě si sedá k velkému psacímu stolu. A zanechává na něm otisk svého příběhu. A až úplně na konci nám dojde, jak a proč k sobě ty otisky vzájemně patří.