Nesbø si se mnou obvykle hraje jako kocour s myší. Nastražuje pastičky, slepý uličky a láká na vůni sýra. Občas ty jeho léčky prohlédnu. Přeci jenom už jsme těmi hrami spolu strávili spousty dnů a probdělých nocí. Takže už vím, že tam budou takové a makové druhy pastí a nástrah. A že mi podstrčí pár podezřelých a nasadí do hlavy pár nesrovnalostí. Které se ale nakonec ukážou jako dokonale srovnané.
Detektivky čtu vlastně dost analyticky. Každou informaci, kterou mi autor předepíše, se snažím rozebrat: „Jasně, tohle tam je proto, abych si myslela to a to”.
A pak stejně skočím na každý druhý nastražený špek a říkám si “Ty jooo, jak to, že mi tohle nedošlo!” A u Nesbøa si zrovna tohle opakuju často. On totiž umí kromě všech těch detektivkových technikálií vtáhnout do děje tím, jak čtivě píše. Takže se začtete, zapojíte emoce a analytická sekce se sama vypne.

Tentokrát to bylo s Harry Holem trochu jiné. Hned zkraje bylo jasný, že v tom snadno odhalitelný vrah nemůže jet sám. To by bylo moc prostý, obzvlášť, když máte před sebou ještě stovky stran. A i na těch musí být nějaký děj. Druhý pachatel je tedy na místě, ale kdo to jenom bude? Většinou je to sympaťák, to je klasická pastička. Která násobí vyvolaný dojem, když s šokem zjistíte, že to vlastně až takový sympaťák není. Takových potenciálně falešných sympaťáků v jedenáctce Nesbø vystavěl hned několik, bylo tedy z čeho vybírat. A tentokrát jsem si hned zkraje vybrala správně. Trefa, ale s notnou dávkou štěstí. Protože motiv mi unikl až skoro do posledních stran. A opět dával dokonalý smysl, včetně všech předem nepochopených narážek.
Jedna věc už je téměř klasická – marně jsem při čtení vzpomínala, jak to bylo v předchozích dílech s osobami, které vystupují i v Žízni. To mi sice Jo v pravidelných postupných dávkách připomínal, ale i tak jsem musela jít občas listovat starými díly, abych si zalepila díry v paměti.

Aby bylo jasno, mým nejmilejším detektivem je Sherlock Holmes, ale Harry Hole si taky stojí hodně dobře.
Proč?
Baví mě, jak Nesbø umí do příběhu zamotat různý zajímavosti – z historie, kultury, společnosti. A ta fantazie u vražedných zbraní! Potvrzená i posledním dílem.
Líbí se mi, jak pracuje s psychologií, že jsou jeho postavy trojrozměrné a uvěřitelné.
Podle mě je na jeho knížkách znát, jak je všestranný člověk a že vidí věci v kontextu. Celý to dává smysl, nenajdete místo, kde by detaily nedoléhaly, místo, kde by drhnulo vyprávění. Je to promyšlený na dřeň a seskládaný přesně tak, jak to má jeho čtenář rád (nebo čtenářka – Nesbø čtenářka).
Nicméně uznávám, že jsem se prostě kdysi rozhodla, že Nesbø je nejlepší současný autor kriminálních románů a touhle optikou ty jeho knížky čtu. Věřím tedy tomu, že kdybych si původně zvolila optiku jinou a chtěla hledat chyby, tak je najdu. Stejně jako jeho odpůrci. A že jich pár znám.

Jasný, asi to není literatura, díky které si pojede do sousedního Švédska pro vyhlášenou cenu. Ale dokáže tohle: připoutá si mě na několik dní k papíru, sebere mi dech, nechá mě třeštit oči, přemýšlet a chybovat, a pak si na ten popsanej papír přišpendlí trofej – moji myší kostru.